Pařík Jiří

Malíř, kreslíř, z okruhu přátel Hohuslava Hrabala

Pařík Jiří* 21.2.1930 
ilustrace, grafika, karikatura

 

Jiří Pařík se od mládí věnoval kresbě, zajímal se i o sochařskou tvorbu. Jako kreslíř a ilustrátor spolupracoval s redakcemi Literárních novin, Kulturní tvorby, Mladého světa, časopisů Plamen, Výtvarná práce atd. Jeho kresbu charakterizuje silná obrysová linka, obměňující základní typ muže s markantním nosem, později se zaměřil i na další náměty: ženy, kovboje, psy, koně a ptáky.


Kresby stylizuje s určitým předem daným záměrem, kryjícím se s vnitřním obsahem.


1984,Seznam výtvarných umělců evidovaných při Českém fondu výtvarných umění,
2002,Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950 - 2002 (X. Nov - Pat)


................


Bohuslav Hrabal o Jiřím Paříkovi:

"Originály kreseb Jiřího Paříka, výtvarníka z okruhu přátel Bohumila Hrabala. Jsou provedeny kombinovanou technikou (tuž + akvarel) na čtvrtkách, signované, formáty A4, A3 aj. V cenové relaci od 250 do 600 Kč. Dvě jsou zasklené a zapaspartované - á 900 Kč.

O autorovi:

Vnímavému zraku mistrovu nemohla ujít. Figurka, jež takřka způli zakryta černými malířskými deskami, míjela oprýskané zdi a šerá zákoutí staré Libně či rozkládala prázdné čtvrtky na zašlých hospodských a kavárenských stolcích netoliko libeňských, ale začasté též staroměstských a malostranských a propojujíc svět fantaskních představ s koloritem staré Prahy, inkarnovala svou zjizvenou duši do tuže a vodových barev, neboť takový byl život mého tatínka. A tak se jejich kroky, stejně jako jejich mysli, zcela podle zákonitostí múzických, čas od času sdružovaly v podivuhodném pábitelském akordu, aby vydaly otisk dvou něžných, plachých srdcí pro radost i povznesení druhých.

Předkládám laskavému čtenáři záznam jednoho z oněch setkání – Bohumila Hrabala a Jiřího Paříka.

PAŘÍCI (DIVADLO SKN 1969)

V divadle Sportovního Klubu Neumann v Libni mají výstavu Paříci. Otec a syn. A paní Paříková jim vyšila do plátna pábitelský plakát, takže kdo Paříky nezná, podle toho plakátu by si myslil, že ti dva jsou nějací artisté, polykači mečů, vrhači lasem nebo nožů, nebo nástupci Třísků, těch kouzelných provazolezců mého dětství. Myslím, že kdo vejde na výstavu nebo zná Paříky z výstav, kterými se předvedli publiku na výstavách minulých, bude okouzlen touto výstavou zrovna tak jako já před tolika lety skupinou Třísků, provazolezců, kteří do sítiny mých očí odhazovali do sítě jeden kabát za druhým, dvacet kabátů a vest, až zůstali na vysokém laně jen v košili.

Jiří Pařík, syn, svoje kresby dotáhl přes prizma dětského oka až ke klasičnosti sebe sama. Odpoutal se od ilustrace a dětskou technikou nakreslil melancholicky humorné obsahy zbytků pavlačové kultury staré Libně. Jeho poetika se blíží tajemství Paula Klee, ne nepodobna stovkám dětských ruček na perifériích Prahy, které s maniakální vážností počárají baráky, až kam dosáhne jejich křída, a když zdi nestačí, pokračují v kreslení panáků a zvířat a kreslených her do asfaltu ulic, aniž vnímají, že se už stmívá, že je očichávají a olizují psíčci, že klaksony aut na ně křičí: uhněte, haranti, z cesty, nebo vás zajedem! Případ Antonína Paříka, otce, je prostší. V šedesáti letech na něm lékař shledal, že má polámané srdíčko, ať tedy na obranu si něco vynajde, čím by se bavil. A pan Pařík začal vyřezávat panáky pro vnoučata, avšak po prvním vyřezání pocítil, že vlastně poprvně říznul do sebe sama, že toto tvoření je to, po čem tolik let nevědomky toužil, že teprve teď bude mu možno, aby beze zbytku uskutečnil tu svoji dětskou lásku k šedivému myslivci, poslednímu loupežníku českých lesů. Babinskému, který pana Paříka staršího inspiroval natolik, že nejen je obsahem jeho tvorby, ale ten český les a všechno, co v českém lese lze nalézt a utrhnout, to všechno slouží panu Paříkovi, aby lesem a z lesa skládal nejen svoje dřevěné sochy, ale i obrazy. A přitom pan Antonín Pařík jistě nic neví o kolážích a o pop-artu. A přece svým dílem dosahuje přesně toho, co jsem viděl na loňské frankfurtské výstavě: 600 let koláží. A proč? Protože se pan Pařík pořád nechává unášet Babinským, tím posledním romantickým loupežníkem podle vzoru Schillerova Karla Moora.
Tedy Paříkové, otec a syn. A pábení, které je pojí. Tedy trojice, aniž by se mohlo o ní říci, že trojčí. A když, tak jedině v tom pravém trojčení, které je matkou objevů. Pan Antonín Pařík, robusní, růžolící a plný bodrého úsměvu, jako by komisař Maigret právě vyšel od Pinkasů, kde si dal šunku s křenem a tři plzeňská piva, tedy všechno, jenom ne Babinský. Pan Jiří Pařík, vousatý jak Babinský v kriminále, jako by na doživotí nesl v ruksaku nejen svůj nepříliš lehký život, ale i osudy několika svých bližních, které miluje. Paříkové, otec a syn.

P.S.
To už se potom ani nelze divit, že když jsem navštívil Jiřího Paříka v jeho ateliéru, který je současně bytem, že ve dveřích chyběla klika, že když jsem byl vpuštěn, klika byla zastrčená z druhé strany dveří, že když jsme odcházeli, byla klika vytažena a zastrčena složitým způsobem zvenčí do dveří, pak vzata s sebou. Není možno se pak už vůbec divit, že když jsem začal psát o výstavě Paříkových, že jsem dostal dopis, ve kterém dobrá žena mi poslala staré výstřižky z novin o Babinském a přiložila i jeho podobenku a já jsem z těch novin vyčetl další podivuhodné setkání že Babinský, když si odseděl dvacet let, dělal zahradníka v Řepích, že každou neděli se stavil v Ostruhové ulici v Dittrichově lékárně, a když vypil sklenku hořkého likéru, stoupal dnešní Nerudovou ulicí, a jistě ten Babinský musíval chodit kolem domu, ve kterém Jiří Pařík spoluzaložil galérii U zlámaného kola, kde Jiří vystavoval a sedával na schodku té galérie, u jejíhož vchodu za dne svítila rozžatá petrolejová lampa, aniž by Jiří Pařík věděl, že tudyma kráčíval šedivý myslivec, ten poslední loupežník českých lesů, který už léta posedá a inspiruje jeho otce v Bakově, kde na náměstí v holičství každý rok instaluje svoji výstavku na počest Babinského. A tak jsem ten novinový článek a fotografii poslal panu Antonínu Paříkovi do Nové Vsi u Bakova, aby kruh se nejen uzavřel, ale aby jako ta klika Paříka mladšího se i ten náhodný dopis stal klíčem k pochopení jistých souvztažností, v jejichž vodách plují pábitelé.
BOHUMIL HRABAL"

převzato z webu nakladatelství Avatar: http://www.avatar.cz/kresby-tuz-akvarel-jiri-parik-p-1556.html


Aukce

Prodejní výstavy