Zajíček Pavel

Básník, textař, výtvarník a hudebník

Pavel Zajíček

Klikněte pro větší obrázek


Básník, textař a výtvarník Pavel Zajíček se narodil roku 1951 v Praze-Radotíně, kde také bydlel v baráčku s rodiči. A zde také prožil dětství a dospívání.

Ve druhé polovině šedesátých let studoval na střední průmyslovce, a někdy z té doby pocházejí jeho první literární pokusy. Během uvolnění v letech 1968–69 se na čas dostal do Londýna. Po návratu začal dělat discjockeye v klubu Tatra v Ženských domovech; tam se během jedné kolize zesilovače seznámil s mladým vlasatým technikem, který mu přístroj opravil – jmenoval Ivo Pospíšil. Vzájemná kooperace při diskotékách přerostla mezi oběma v regulérní přátelství. Přes bratrance Jirku, který dříve emigroval do Anglie, se Pavel napojil na známého rozhlasového DJ Johna Peela a dopisoval si s ním. Peel pak nějakým způsobem zařídil, aby Zajíčkovi do Radotína posílali význačný hudební časopis Melody Maker. Pavel tak znal všechny novinkové desky – z nich si pak vybíral ty nejobskurnější a následně si je přes Jirku objednával. Alba pak s Pospíšilem nábožně poslouchali v podkroví radotínského baráku…

Střední školu Pavel zdárně ukončil v roce 1970 maturitou, přičemž po maturitním večírku se seznámil s dívkou Mášou, jíž si později vzal za ženu. V roce 1971 se jim narodila dcera Michaela. To už studoval na Stavební fakultě ČVUT, ale po dvou letech seznal, že to pro něj není zrovna to pravé – studium tedy v roce 1972 přerušil a už nikdy nedokončil. Poté porůznu hledal zaměstnání, většinou dělnická (například umývač oken).

V roce 1973 se Zajíček v legendárním bytě Němcových v Ječné potkal s Ivanem Jirousem a vnutil mu své básně – undergroundový guru tyto vzal, přečetl a líbily se mu. A když pak Pavla seznámil s ostatními Plastiky a řekl mu o jejich problémech se zkušebnou, ten nelenil a napojil Magora na svého kamaráda (tehdejšího vojína) Iva Pospíšila a ten pak zajistil kapele zkušebnu v hospodě v Klukovicích, kde dělala Ivova matka vedoucí. Zajíček se díky tomuto činu velmi spřátelil s hlavním skladatelem PPU Mejlou Hlavsou: oba stejně staří, stejně vlasatí, stejných názorů, prostě si hned padli ihned do oka a bylo z toho kamarádství na celý život. V tom čase si dokonce našli i společné zaměstnání – dělali kulisáky v divadle E. F. Buriana.

Hlavsa také pojal nápad vytvořit nové těleso, zcela odlišné od Plastiků, které by mělo tvořit netradiční hudební doprovod k Zajíčkovým básním a textům. Oběma se líbil nekompromisní přístup Knížákova Aktualu, takže je možno tuto skupinu označit za jakousi inspiraci. Jejich budoucí parta měla být prostě „antikapelou“ a vytvářet „antihudbu“. Mejla to pak s Pavlem a ještě s baskytaristou Ivanem Čeledou společně upekli v hospodě U Slunců v polovině roku 1973. Výsledkem byl vznik souboru DG 307, kterýžto název poukazuje na psychiatrickou diagnózu (přechodnou situační psychickou poruchu), jež jejím nositelům (mužům) dávala možnost získat tzv. „modrou knížku“ a vyhnout se tak dvouleté základní vojenské službě. Ostatně Pavel těsně předtím na bohnické psychiatrii pobýval. První koncert nové vzniklé, vpravdě nonkonformní kapely DG 307 proběhl v říjnu ´73 v Klukovicích – bicí tam v ní tehdy obsluhoval bývalý bedňák od Primitivů Vladimír „Hendrix“ Smetana. Mezitím Zajíček společně s ním, Čeledou a také s písničkářem Charlie Soukupem žili v máničkovské komunitě na hradě Seebergu, kde se snažili i pracovat, ale… moc tomu nedali.

V květnu 1974 si „dégéčka“ zahrála v ateliéru u Jaroslava Kadlece a posléze také na festivalu druhé kultury v Postupicích, konaného v září toho roku. Tam vystoupila v sestavě Hlavsa (recitace, zpěv, foukací harmonika, basa), Zajíček (recitace, zpěv), Ivo Pospíšil (baskytara, hřeben, píšťala), Vladimír „Plivník“ Vyšín (bicí, suzafon) a Jaroslav Kukal (rány do plechu). Existuje drsný filmový záznam z provedení písně „Co sme“, na kterém se později vyřádil bolševický propagandistický televizní pamflet–dokument „Atentát na kulturu“. Ve čtyřiasedmdesátém také končí Zajíčkovo první období psaní textů pro DG 307, z těch nejznámějších lze připomenout „Anti“, „Hrůzy“, „Sme hudebníci z konzervy“, „Papírový aPsolutno“, „Očišťování“, „Noví bojovníci“, „Podoba“, „Degenerace“, „Co sme“, „Utopenec“, „Sv.“ a další.

Klikněte pro větší obrázek

V červnu 1975 si zahráli DG 307 samostatně při příležitosti Mejlovy svatby s Janou Němcovou. Koncert, označovaný za nejlepší, se konal v Kostelci u Křížku, „dégéčka“ tam vystoupila v sestavě asi deseti lidí a za sebou měla pohádkové kulisy, které tam zbyly po ochotnickém divadlu. Kromě Zajíčka a Hlavsy se v sestavě objevili také Pavel „Eman“ Zeman (bicí), Vladimír „Plivník“ Vyšín (bicí, el. lyra), Ota „Alfréd“ Michl (baskytara), Míla Hájek (housle) a dále Zdeněk „Pájka“ Fišer, Jan Kindl, Jaroslav Kukal, Ivo Pospíšil, Jan „Sahara“ Hedl (všichni různé netradiční – flašinet, siréna, cepy atd.). Po poslední skladbě („Papírový aPsolutno“) se spálily všechny texty odehraných a odrecitovaných skladeb. Krátce po koncertě následoval vcelku masivní policejní zásah, nicméně všichni zadržení byli ještě večer propuštěni.

V té době začala být Praha Pavlovi opět těsná, potřeboval se nalokat čistého vzduchu – a tak společně s Kindlem a písničkářem Charliem Soukupem odjeli do Mařenic u Cvikova (na severu u hranic s NDR) a začali tam pracovat jako dřevorubci (lesní dělníci). Pavel sám toto období života v Mařenicích označuje jako radostné. Na podzim toho roku se DG 307 zúčastnili rekvalifikačních zkoušek, i když sami moc dobře věděli, že je absolutně nemožné, aby „papíry na hraní“ získali. A samozřejmě také nezískali. Z této doby ovšem pocházejí nahrávky „dégéček“, zrealizované na hradě Houska, téměř rok po plastikovském natáčení alba s Bondyho texty. Nahrávání se už nezúčastnili Vyšín a Hedl, ale naopak vypomohli Pepa Janíček a Vráťa Brabenec z Plastiků. A když už zmiňujeme tuto skupinu, právě tehdy Zajíček udělal i svůj první text pro Plastic People – „Apokalyptickej pták“. Poté mu Hlavsa řekl, že z „dégéček“ odchází, neboť by se rád věnoval své domovské kapele.

Na začátku roku 1976 měli DG 307 jako mnoho dalších androšských těles zahrát na II. Festivalu druhé kultury v Bojanovicích, ale nakonec vůbec nevystoupili. Samotný fest proběhl bez asistence policie a nějaký čas se nic nedělo, Zajíček se tedy vrátil do lesů na severu a netušil, že onen zdánlivý klid je jen takovým tichem před bouří… V březnu byl Pavel v mařenické hospodě zatčen a uvržen do vazby. Posléze byl v tzv. procesu s Plastic People odsouzen k jednomu roku kriminálu – tato poměrně vysoká sazba (za výtržnictví) se dnes mj. přisuzuje „přitěžující okolnosti“, že strávil několik semestrů na vysoké škole a byl tedy soudem chápán jako „inteligent“ a nikoli jako „dělnická třída“. Přesto Zajíček tvrdí, že kriminál byl pro něj universitou – hodně posílil jeho vnitřní myšlenkový svět.

Ihned po propuštění básník podepsal Chartu 77, a jelikož mu bylo StB znemožněno normálně pracovat, živil se podobně jako Mejla Hlavsa – lepil pytlíky pro podnikové družstvo. V roce 1977 vyšly tři Zajíčkovy samizdaty, jež nebyly určeny pro zhudebnění: „Mařenická kniha“ (kniha-artefakt, deníkové záznamy, zápisky textů z let 1975-76) „Dopisy (Tok okamžiků)“ a „Vyslov sám sebe i svůj svět“. Zároveň na počest Jiřího Němce a Magora uspořádal antologii podzemní poezie pod názvem „Nějakej vodnatelnej papírovej člověk“. Pavel tehdy bydlel v Liberci-Kateřinkách v androšském baráku u Tudora, později se vrátil zpátky do pražského Radotína. V roce 1978 se narodil i druhý potomek Zajíčkových, syn Marek. Na jaře osmasedmdesátého se Pavel objevuje na nahrávce Plastiků „Pašijové hry velikonoční“, která vznikla na Hrádečku u Václava Havla: výborně na ní odrecitoval ústřední song desky, skladbu „Otče“ (je slyšet i ve skladbách „Nepotřebujeme krále“ a „Trojjediná“) a přidal k původnímu Brabencovu libretu ještě text „Noci temná“.

Na podzim roku 1978 dal Zajíček dohromady novou sestavu DG 307, která začala připravovat program „Dar stínům“. Ten byl pak na jaře ´79 natočen na magnetofonový pásek v bytě violoncellistky a vokalistky Jany Jonákové, s níž Pavel tehdy chodil. Na albu se dále podíleli Ivan „Váňa“ Bierhanzl (ak. kytara, baskytara, basa, cello, perkuse) Jan Brabec (bicí, vokál), Josef Janíček (housle), David Němec (perkuse, vokál), Ladislav Leština (perkuse, vokál), Jaroslav Kukal (perkuse), Jan Kindl (perkuse, vokál), Koncertně bylo toto „hudební pásmo“ uvedeno v androšském baráku na Nové Vísce v roce 1979, kde se mj. Pavel nějaký čas zdržoval. Jako LP vyšel „Dar stínům“ pod anglickým názvem „Gift To The Shadows (fragment)“ u Paula Wilsona v Kanadě v jeho vydavatelství Boží mlýn. Poté byly u Jany Jonákové natočeny ještě pásma „Pták utrženej ze řetězu“ (podzim 1979, koncertně opět proveden na Nové Vísce) a „Torzo“ (léto 1980).

Klikněte pro větší obrázek

Zajíček ale tvořil i mimo DG 307 – zejména pak ony knihy-artefakty, které psal a vlastnoručně vyráběl: obsahovaly jeho grafiky a byly zdobené fragmenty látek, koberců, kamenů, kovů atp. V roce 1979 to byl samizdat „Úlomky skal“, o rok později „Roztrhanej film“, „Šedej sen“ a „Listy k čemukoliv“.Spolupracoval i s Plastiky – na nahrávce „Co znamená vésti koně/Leading Horses“ je autorem textu asi nejznámější písničky „Samson“.

V osmdesátém už ale číše Zajíčkovy trpělivosti přetekla, bylo mu jasné, že „je to tady naprosto zkurvený“, rozčilovali ho někteří lidi z Charty, rozčilovala ho neustálá přítomnost fízlů, na něj nasazených estébáků, brutalita Moci se stále stupňovala. „Po jistý zkušenosti jsem si řekl, že už tady nejde být. Vždyť jsem měl dvě malý děti. Tady už docházelo k takovým zvěrstvům. K osobním. A jednoho dne došlo k největšímu zvěrstvu, k šílenýmu fyzickýmu napadení. Proto jsem se rozhodl, že odjedu. A myslím, že jsem toho nikdy nelitoval.“ (Pavel Zajíček, Právo, 2012).

V srpnu 1980 Pavel odjel s manželkou Mášou a dětmi Míšou a Markem do Švédska, ale brzy po emigraci od rodiny odešel a začal chodit se Švédkou Ninou – postupně žili ve městech Uppsala a Göteborg, prakticky až do roku 1986. Zajiček se pustil do studia angličtiny a švédštiny, ale studium opět nedokončil. Často jezdil do Londýna, kde se ponejvíce stýkal s Ivanem Hartelem. Také se učil japonské karate. Někdy v roce 1986 odletěl Zajíček s Ninou do USA a rozhodli se žít v New Yorku – Pavel se zde zabýval výtvarnými experimenty: například vyráběl sochy z naplaveného dřeva a různé koláže s použitím kousků skel a kamínků. V NY také poznal Minnu Pyykhalu, bostonskou fotografku s finskými kořeny, a začali spolu chodit. V jednadevadesátém si Minnu vzal za ženu a o rok později se jim narodila dcera Gabina.

Po tzv. sametové revoluci Zajíček asi pět let pendloval mezi New Yorkem a Prahou. Důležité ale bylo, že Pavlova tvorba (hudební, literární, výtvarná) už mohla vycházet oficiálně – v podstatě se stal nejvydávanějším autorem, vyšlým z hlubin undergroundu. Už v roce 1990 vyšly písničky DG 307 z prvních let existence, pod jednoduchým názvem „DG 307 (Texty z let 1973–1980)“. V dvaadevadesátém se objevily na 3CD archivní nahrávky DG 307 z let 1979–80, obsahující desky „Dar stínům“, „Pták utrženej ze řetězu“ (obě z roku 1979) a „Torzo“ (z roku 1980). Zároveň se kapela dala na čas dohromady a v sestavě Zajíček (recitace, klávesy), Hlavsa (zpěv, kytara, klávesy), Tomáš Schila (cello), Ota Sukovský (baskytara), Tobiáš Jirous (bicí, samply), Jan Pokorný (kytara), Ivan Procházka (klávesy) a Michaela Němcová (zpěv) natočila nové album „Uměle ochuceno (Artificially Flavored)“ se skladbami jako „Příběh I. (New York – Praha – Paris)“, „Andělské vlasy“ či „Něco mi připomíná…“. Ve třiadevadesátém vyšla Zajíčkova „Kniha měst“

Klikněte pro větší obrázek

V roce 1995 se Pavel Zajíček vrátil natrvalo do Prahy. V tomtéž roce vyšel (pouze na kazetě) koncertní záznam „dégéček“ pod názvem „Tvář jako Botticelliho Anděl“. O rok později vzniklo v jiné sestavě další album DG 307 „Kniha psaná chaosem“, přičemž kromě Zajíčka (recitace, klávesy) se na něm podíleli Tomáš Schilla (cello), Alfréd „Ota“ Michl (kytara), Pavel Cigánek (kytara, housle), Eva Turnová (byskytara), Ivana Vaňková (bass drum) a René Starhon (bicí). V roce 1997 si Zajíček zahrál moderátora Radia 1 v povídkovém filmu režiséra Petra Zelenky „Knoflíkáři“. O rok později bylo natočeno nové album DG 307 „Siluety“, v téměř předchozí sestavě, jen místo Starhona hrál na bicí Antonín Korb. V devětadevadesátém pak v poněkud pozměněném obsazení vyšel živý záznam „dégéček“ pod strohým názvem „Koncert“.

Po roce 2000 následuje plejáda alb DG 307 zejména reedicí nebo koncertních desek, například „Magický město vyhořelo“ (2008), což je záznam z roku 1994, „Live (Divadlo na Zábradlí)“ (2005) či „Květy podzimu – barvy jara“ (2008). Co se týče řadovek je možno uvést „Šepoty a výkřiky“ (2002), nebo Zajičkovo samostané CD „Kakofonie cesty“ (2007). Také knih Pavlových textů a poezie se objevila spousta, zejména těch, které byly dosud známy jen v samizdatu – nejzásadnější jsou asi „Zápisky z podzemí“, obsahující jeho tvorbu z let 1973–1980 (Mařenická kniha, Dopisy (Tok okamžiků), Vyslov sám sebe i svůj svět, Úlomky skal, Roztrhanej film, Šedej sen, Listy k čemukoliv) a pak „Kniha moří“ (2011, nikdy nepublikovaný text z roku 1980). Z nových prací je možno jmenovat třeba „Čas je výkřik uprostřed noci“ (2000), „Jakoby… Svět v zrnku písku“ (2003), „Kniha psaná chaosem“ (2009), „Všechno je úplně jinak“ (2010), „Chvění“ (2012). V roce 2007 si Zajíček zahrál ve filmu „…A bude hůř“ režiséra Petra Nikolaeva. V roce 2003 došlo u Nejvyššího soudu k Zajíčkově soudní rehabilitaci, týkající se tzv. procesu s Plastic People.

Pavel Zajíček je právem pokládán vedle Ivana Jirouse a Mejly Hlavsy za nejvýznamnější postavu tuzemského undergroundu.


(převzato odtud: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10419676635-fenomen-underground/412235100221003-diagnoza-pz/8286-pavel-zajicek/)



Aukce

Prodejní výstavy